"To není možný!" rozčiloval se Lucio. "To by si nedovolil." Prohlásil už trochu klidněji, ale krev se v něm stále bouřila. "To víš, jsem slaboch..Proti mně si to každý dovolí." "A to je to nejhorší! Zmlátit slabšího! Tosi přece nesmíš dát líbit!" pěnil Lucio. Ještě stále se mu nechtělo věřit, že jeho kamaráda Petra zbil Arnošt Depile! Mezi kluky též zvaný Hroznej Dépa! "To by si nedovolil ani největší zbabělec! Vlastno ručně se mu pomstím!" "Ale jak?" Vykřikl až zoufale Petr. "Zabije Tě, rozdrtí!" "Uklidni se...Neříkal jsem, že hned. Budu cvičit." Chlubil se Lucio. Petr si jen povzdechl. "Hodně štěstí!" A s tím se rozešli.

    "V poslední době je nějak osaměl. Zdá se mi smutný." strachovala se u večerě Petrova maminka. "Pozoruji to na něm už delší dobu. Ani s tím Luciem si nehraje." "Prosim Tě, co Tě to popadá?" chlácholil jí tatínek. "Dyť je zdravej jak řípa." To slyšel do svého pokoje Petr. Rozmluva mu nahnala do očí slzy. Od té doby, co mu nabančil Hroznej Dépa, dovoloval si na něho každý. A na cvičení neměl vůli, kdežto Lucio ano. Stával se z něj svalnatý chlapec, ale svou sílu si vybíval právě na Petrovi. V tom Petrovi něco blýsklo hlavou.

    Další den byla sobota. Petr vstal časně ráno, umyl se a najedl. Vyštrachal ze skříně starou mikinu, rozedřené kalhoty a záplatovaný batoh. Šel.